Jiří Stivín ohromil i pobavil liberecké publikum

Jiří Stivín ohromil i pobavil liberecké publikum

Jazzový Club Liberec v rámci svých hudební večerů přivítal v pátek 25. května, v prostředí Severočeského muzea, multiinstrumentalistu Jiřího Stivína. Před publikum předstoupil tento světově známý hudebník klasicky s bekovkou na hlavě a za doprovodu renesanční hudby spustil sólo na zobcovou flétnu. Bylo by velmi překvapivé, kdyby během skladby nepřešel k jazzovým rytmům, jak se také stalo. Ačkoliv tímto úvodem asi málokoho zaskočil, nad provedením žasli všichni přítomní celé vystoupení.

Lehkost s jakou přechází k jazzovým improvizacím a zpátky se vrací k původnímu tématu, je obdivuhodná. Jiří stivín je znám především jako bravurní flétnista. Při své produkci však střídá všemožné dechové nástroje. Fakt, že je schopen zahrát téměř na cokoliv, nám potvrdil hned u druhé skladby, kterou interpretoval na trubku od záchodu (na úvodní fotografii). Tento instrument si sám vyrobil, stejně jako například flétnu ze záclonové tyče, jejíž zvuk jsme měli možnost během vystoupení rovněž slyšet. Své muzikantské umění nám Jiří Stivín ukázal na rozmanitém repertoáru, za použití různých nástrojů. Představil lidovou tvorbu, klasické jazzové šlágry a také vlastní skladby. Doprovod byl bohužel pouze reprodukovaný, alespoň jsme však veškerou svou pozornost mohli věnovat fenomenálnímu Stivínovi. Po zobcové flétně, klarinetu a příčné flétně se Stivín chopil saxofonu. Syté zvukomalebné tóny mi okamžitě připomněly knihy Josefa Škvoreckého, ve kterých skvěle popsal rozvoj jazzového dění v Československu, na němž měl Jiří Stivín v pozdějších letech, díky své virtuozitě a činorodosti, nemalou zásluhu.

Jedním z vrcholů večera bylo, jak ho Stivín nazval, "přestávkové číslo". Tvrdil, že předvede způsob, jakým se nemá na flétnu hrát. Pokažení návyků u přítomného obecenstva nehrozilo. To, co s příčnou flétnou ukázal, by hned tak někdo nezopakoval. Flétnu postupně rozkládal a skládal  k sobě částmi, které k sobě nepatří. Drobné pauzy při přemontovávání vyplňoval zpěvem a pískáním, aby záhy do improvizačního bloku zařadil vedle písně Škoda lásky, také Bachovu Badinerii. Dalším výjimečným kusem koncertu byla skladba, kdy hudební linku doplnil sestřih výroků Václava Klause. Během vystoupení Jiří Stivín mnohokrát využil loop station, se kterým vytvořil famózní skladby. Velice působivý byl loop station za použití koncovky.

Závěrem zazněla píseň David a Goliáš. Poté si Jiří Stivín zastrčil zobcovku do vnitřní kapsy saka a odešel, aby se po neutuchajícím potlestku vrátil a přidal ještě jednu skladbu. Na úplný konec zahrál úvodní melodii z Večerníčku. Koncert trval zhruba hodinu a půl, což je pro jednoho umělce, navíc téměř sedmdesátiletého, pořádná zátěž. Přesto Jiří Stivín po celou dobu bavil publikum, mimo vynikajícího hudebního umu, vtipnými historkami a vstřícným projevem. Poměrně komorní večer se vydařil. Příště bych snad jen v krásném libereckém muzeu zvolila méně rozviklané židle.