Česká rocková legenda zahrála v Jablonci

Začátky dnes již legendární kapely Olympic sahají do roku 1963, ale i v roce 2011 má stálice české rockové scény velmi silnou fanouškovskou základnu a přináší stále nové písně. O tom, jak si dnes Olympic stojí, se mohli přesvědčit všichni návštěvníci koncertu uskutečněného 10. prosince v Eurocentru v Jablonci nad Nisou.

Sál byl beznadějně vyprodaný a naplnilo ho obecenstvo všech věkových skupin. Od dětí až po letité pamětníky. Příchod sestavy, která se nezměnila téměř 25 let, byl doprovázen bouřlivými ovacemi. Kapela začala velmi podařenou písní Sopka ze svého posledního stejnojmenného alba. Hudební složka nijak inovativní není, zato text je geniální. Dovolím si zacitovat začátek: Už mě to nebaví, hrát starý programy, jen to co bejvalo dřív. Mám spoustu nápadů a jednu zásadu, necouvat, když je kam jít. Přesto, že album Sopka vyšlo roku 2007, většina diváků ho, alespoň podle reakcí, zatím příliš zažité nemá. Koncert Olympicu jsem naposledy navštívila právě v roce 2007 a musím podotknout, že výkon, který frontman kapely Petr Janda podal nyní, byl o poznání lepší než před čtyřmi lety. Negativní vliv neměl ani fakt, že se Janda necítil úplně nejlépe a podle svých slov měl „rýmu jako prase“. Pěvecky už to však dávno není, co to bývalo, ale tak už to u zpěváků bývá. Písně si Janda transponoval do nižších poloh a vrchní hlas přenechal spoluhráči Milanu Broumovi. Ani ten však nezvládá původní znění. U písně Nebezpečná postava se jásavé výkřiky Wow, proměnily na klidné hmm. Co se ovšem nemění je brilantní zvládnutí kytary. Je to koncert pro uši i oči, když Janda takzvaně hrábne do strun.

Po několika známých hitech, přišla na řadu další méně známá píseň, a to Ještě držím pohromadě, z druhého sólového alba Petra Jandy. Další novější velice povedená věc. Koncert byl ozvláštněn akustickou vsuvkou, kdy si všichni členové posedali vedle sebe na židle a v upravených verzích zahráli tři své hitovky. Besední část zakončil šlágr Vlak, co nikde nestaví, který jsem si v této úpravě nedokázala představit. Výsledek byl ale velice potěšující. Spíše pasivní publikum rozproudila závěrečná část koncertu, kdy jedna pecka střídala druhou – Želva, Dynamit, Snad jsem to zavinil já. Kapela musela po téměř dvouhodinovém hraní dvakrát přidávat. Po poslední zahrané baladické písni Slzy tvý mámy, všichni členové děkovali stojícímu sálu. Klaním se energickému výkonu, který kapela předvedla a trumfla tak kdekterou o několik generací mladší hudební formaci. Ačkoliv se v provedení songů vyskytly drobné chyby, došlo i na zapomenutí textu, což mě však spíše pobavilo, Olympic si drží svou úroveň a doufám, že bude koncertovat ještě dlouho.